Roadtrip se psem po zahraničních horách v obytném autě byl můj dlouholetý sen. A stejně tak navštívit Dolomity, kterými jsem poslední roky tak trošku posedlá. No a letos jsem si tento sen mohla splnit, za což vděčím našemu sponzorovi Weber-Mlýn, Tulákovi a v neposlední řadě mojí kamarádce Viki, která tu 2000 km cestu zvládla bezpečně odřídit.
PS: Omluvte moji cestovatelskou nezkušenost, na takovém větším tripu jsem byla poprvé, tudíž moje plánování bylo místy poněkud chaotické. 😀
Co jsem si sbalila
Dívala jsem se před cestou průběžně několikrát na předpověď počasí, abych alespoň zhruba věděla, co nás čeká. Koukala jsem na Meteoblue.com, Weather.com a Meteobox.cz. Podle toho jsem si s sebou nabalila oblečení. Nicméně co jsem podcenila, byly chladné noci v autě – držela jsem doma v ruce termo prádlo a odložila ho zpět do skříně s tím, že přece v červnu nebude potřeba.. Haha. Nabalila jsem si s sebou jen to nejdůležitější, ale i tak jsem z toho využila asi tak polovinu, jelikož nám nakonec nepršelo, takže jsem náhradní oblečení nevyužila.
- Pár triček, dvě mikiny, dvě košile, dvě softshellové bundy
- Outdoorové kalhoty, teplé i normální legíny, kraťase
- Pyžamo na spaní, spodní prádlo a ponožky
- Nízké trekingové boty, kotníkové trekingové boty, pantofle
- Hygiena + kosmetika, mini lékárnička
- Osobní hygiena, toaletní papír, repelent, opalovací krém, náplasti, obvaz, dezinfekce, Fenistil, černé uhlí, nůžky, věci pro psa viz. níže
- Foťák, notebook a příslušenství
- Hromada instantních a trvanlivých potravin
Co jsem sbalila Bonnymu
Jelikož je Bonny díky našim sponzorům Weber-Mlýn a Non-stop dogwear plně vybaven, vzala jsem mu toho možná trochu víc, než má normální smrtelník doma.😁 Věděla jsem, že se budeme toulat po kopcích, úzkých cestách, potkávat lidi a brouzdat národním parkem, takže jsem si včetně vodítek sbalila i sedák, který mi umožňuje mít obě ruce volné, psa zabezpečeného a ještě mi dodává díky psímu pohonu motůrek.
Pokud má váš pes citlivější tlapky nebo na sedáku hodně zabírá, určitě doporučuju s sebou zabalit kvůli kamenitému terénu i botičky, není nic příjemného se druhý den probudit a koukat se na kulhajícího bolavého psíka. Co se lékárničky týče, měla jsem s sebou jen takovou malinkou do batohu, každopádně v autě měla kamarádka ještě velkou vybavenou bedničku.
- Krátký postroj, dlouhý postroj, sedák, amortizační vodítko
- Obojek, krátké i dlouhé vodítko
- Náhubek, pláštěnka, světýlko, plovací vesta, back on track, doporučuju botičky
- Ručník, chladící podložka
- Mini lekárnička, petpas (zkontrolujte si, zda má pes platné očkování proti vzteklině)
- Obvaz, dezinfekce, Enterozoo gel, černé uhlí, malý hřebínek, samodržící obvaz, gumová botička, háčky na klíšťata, hemagel, doporučuju i nějaká antihistaminika
- 2 kg balení granulí Orijen, dvě cestovní misky, pamlsky
Den první: Cesta do Rakouska
Jelikož nám první den tripu fajnově pršelo, rozhodly jsme se s Viki vyrazit o něco později. Akorát jsme jaksi nepočítaly s tím, že se zdržíme před odjezdem ještě ve 4dox, hodinu a půl ve Vídni v zácpách a pak ještě víc než hodinu v rakouském městečku Trofaiach v Havohravo.🙈
Do Hallstattu jsme dojeli až nějak 23:15. Po dlouhém dobývání do kempů a parkovišť jsme nakonec přenocovali na parkovišti P1, kde jsme za těch 12 hodin platili 10€. První den byl pro nás teda vesměs jen přesouvací, což nám nakonec zas tak nevadilo, protože stejně celý den pršelo.
Den Druhý: Hallstatt a přesun do Itálie
První ranní výhled z dodávky nebyl úplně dle našich představ – místo epických výhledů na rakouskou přírodu jsme se dočkaly krásného betonového parkoviště. Nicméně po opuštění auta jsem konečně viděla, kde to vlastně jsme. Okolo nás kopce a poletující mráčky, což mě okamžitě nakoplo a tím začal můj každodenní ranní hype.
V 8 hodin ráno jsme se vydali na spontánní procházku Hallstattem. Kde se nám líbilo, tam jsme udělali zastávku. Prošli jsme až na druhou stranu, kde se nachází takový ten klasický profláklý výhled na městečko. Až na pár skupinek asijských turistů v Hallstattu ráno nikdo moc nebyl, až kolem 10-11 hodiny tam začalo přijíždět víc lidí. Popojeli jsme kousek dál, kde jsme zastavili na malém parkovišti, udělali si obědovou přestávku a frčeli jsme směr Itálie. Teda… Ještě jsme v průběhu zastavili si vybrat hotovost a dokoupit potraviny.
Na parkoviště k Lago di Braies jsme dojeli o půl osmé večer. Na parkovišti bylo včetně nás 5 aut, všichni jsme tam přenocovávali. Jelikož u vjezdu na parkoviště nikdo nestál a nebyl tam nikde ani žádný parkovací automat, mysleli jsme si všichni, že se nic neplatí. Nicméně druhý den před osmou ráno na místo přijel pán, který vybíral parkovné, takže jsme mu dávali zpětně 15€. Psali jste mi ale, že kdyby jsme mu řekly, že jsme tam nespaly, tak platíme jen 6€ – takový malý tip pro vás.
No a jelikož jsem posedlá, musela jsem k jezeru ještě ten den večer. Sice pršelo, foukalo a měla jsem hlad, ale to mě nezastavilo.😁 A jsem ráda, že jsem šla, protože večer vypadlo úplně jinak, než druhý den ráno, takže jsem si ho mohla vychutnat hned ve dvou kabátcích.
V noci tam byla teda oproti Hallstattu kosa jako blázen a deštěm se taky zrovna nešetřilo (na vrcholcích okolních hor dokonce sněžilo), ale o to hezčí ráno nás potom čekalo.
Den třetí: Lago di Braies a hon na oblečení
Ráno jsme měli budíček na sedmou, abysme co nejdřív vyrazili k jezeru, protože jak je známo, Braies bývá hodně přelidněné. Šla jsem popředu (před osmou), protože jsem byla nedočkavá. Kochala jsem se novou tváří jezera – voda byla klidnější a průzračnější, hory jasnější, poletovaly tam mráčky a vše bylo takové víc do zelena. Byla jsem tam skoro sama.
Postupně přišlo pár lidí, kteří společně s námi čekali, až otevřou loďky, na které jsem se tak těšila. Bohužel kvůli nočnímu dešti nebyly v provozu. O důvod navíc, proč se vrátit! Od cca 10 hodin se to tam začalo plnit lidmi, takže jsme odcházeli tak akorát.
Odpoledne jsme měli naplánované Tre Cime, nicméně počasí hlásilo, že nahoře je 1 stupeň a prší/sněží. S tím jsme jaksi skoro v půlce června úplně nepočítaly, takže jsme nebyly moc vybavené teplým oblečením – no jo, začátečníci.😁 Možností, jak vyplnit den moc nebylo, rozházelo by nám to zbytek plánů, takže jsme se nakonec rozhodly, že si uděláme „auto-turistiku“ a zamířily jsme do Decathlonu v městečku Belluno, což bylo nějakých 90 km daleko.🙈
Po šmejdění v místním Decathlonu a Lidlu jsme se vrátili zpět a parkovali jsme u hotelu Tre Croci, kde jsme přespávali, jelikož další den ráno jsme vyráželi na Lago di Sorapis. Za parkování jsme nic neplatili, byly tam nonstop volně přístupné krásné čisté záchody a na parkoviště dosáhla i hotelová wifi.
Tu noc jsem velmi ocenila koupené termo tričko, protože tam byla fakt zima a ještě ke všemu mě Bonny 2:30 vzbudil a musela jsem tam s ním lítat, dokud se mu neudělalo lépe.💩
Den čtvrtý: Lago di Sorapis a Tre Cime
Vyráželi jsme z parkoviště 6:45, po asi dvou minutách cesty podél silnice jsme odbočili na trasu 215, která vedla k jezeru. Chtěla jsem jít brzo kvůli obávaným úzkým úsekům, protože Bonny dokáže být kolem cizích lidí občas splašený, což není na takových cestách úplně bezpečné. V prázdninové sezóně bych osobně šla ještě dřív.
Zhruba první polovina byla úplně na pohodu, zbytek byl místy trošku náročnější – počítejte třeba s užšími cestami, s možnými mokrými kameny, s kovovými schody, se strmými srázy… Určitě doporučuju pevnější obuv a pro psa klidně i botičky, pokud má citlivější tlapky. Po cestě k jezeru jsme potkali asi 4 lidi, z toho jedni měli psa.
Když jsme došli k jezeru, měli jsme ho téměř pro sebe, což se ale během dvou hodin začalo rychle měnit a přicházelo stále víc a víc lidí. Po cestě zpět jsme míjeli už docela hodně lidí, ale oproti sezóním štrůdlům, které se tam místy tvoří, to bylo pořád přijatelné.
Převlékly jsme se, odstrojily psy, všichni jsme se najedli a zamířili jsme na další bod naší cesty. Kousek za jezerem Lago d’Antorno nás čekala mýtnice, kde vybírali poplatky za vjezd autem nahoru k Tre Cime. Platili jsme 30€. Pokud plánujete zůstat na noc, zaplatíte 2×30€.
Náš vypůjčený Tulák zvládl strmou klikatou cestu nahoru obstojně, ale neumím si moc představit, jak to tam vypadá, když jede víc aut za sebou a ještě v protisměru.😁 Zaparkovali jsme na jednom z velkých parkovišť kousek vedle hotelu Rifugio Auronzo.
Překvapilo nás, že tam bylo takto před západem slunce docela pusto. Šli jsme se křížem krážem projít na známou epickou vyhlídku Cadini di Misurina viewpoint. Bohužel jsme neměli skrz světlo čas si jít Tre Cime obejít dokola, to nás čeká příště, ale aspoň jsme mohli vidět krásný západ sluníčka.
Chtěli jsme původně přespat u Rifugio Antorno, ale hliněné parkoviště bylo šíleně hrbolaté, takže jsme se tam s Tulákem po tmě báli jet, ať něco neurveme. Nakonec jsme tedy spali na parkovišti u Ristorante Rio Gere, kde ráno začali dělníci dělat hluk, protože tam něco stavěli/opravovali. Nicméně v noci tam byl klid a prostředí nebylo úplně nejhorší.😁
Den pátý: neplánovaně Odpočinkový den
Ráno jsem zjistila, že má Bonny rozbité polštářky a chodí jako naprcaný kačer. Musel si je odřít na kamenech po cestě na Sorapis – na sedáku totiž hodně zabírá zadníma nohama. Vysloužil si teda Raviho o číslo větší botičky, aby ho kroky tolik nebolely.
V plánu byl ten den Piz Boè a Seceda. Bohužel jsme zjistily, že nám kvůli cyklistickému závodu uzavřeli úsek silnice, který tam vede. Zhodnotily jsme, že na Piz Boè nepojedeme a dáme jen večerní Secedu, která bude pro Bonnyho tlapky určitě příjemnější.
Počkali jsme tedy ve městečku Arabba, kde jsme si s Viki mezitím daly italskou pizzu a následně jsme si zkrátily čekání livestreamem v autě.🙈 Bohužel jsme ale i tak nestihli poslední lanovku na Secedu, a tak nám nezbylo nic jiného, než někde zaparkovat v Ortisei a užít si den volna, který ocenil hlavně Boňas a jeho tlapky. Sedly jsme si tedy k fotkám a videím a alespoň jsme na chvíli popracovaly.
Noc jsme chtěly strávit někde poblíž lanovky, abychom nemusely ráno složitě dojíždět. Jediné kloudné, co jsme na park4night našly, bylo parkoviště u nějaké prodejny náboženských potřeb. Vedle byla řeka a asi dvě minuty od parkoviště BAR 181 a pizzerie E-Quattro, kde se dalo případně najíst. My si užily na večeři nedojezenou pizzu z oběda.😁
Den ŠESTÝ: Seceda a jezero zelenci
Ráno jsme šli hned na osmou hodinu na první lanovku směr Seceda. Kdo by chtěl sledovat, jaké je nahoře počasí, může využít online webkameru. Lístky na lanovku se dají koupit jak online, tak i na pokladně. Nahoře se dá kousek projít, ale po cca hodině a půl, co jsme tam byli, se to tam plnilo lidmi, což se Bonnymu na uzkých cestách nelíbilo a začalo to být pro něj i pro mě skrz jeho korigování velmi náročné.
Původní plán z předchozího dne byl takový, že nahoru se vyvezeme lanovkou, budeme tam na západ sluníčka a potom půjdeme s čelovkami pěšky dolů. Nicméně tím, že se nám to přesunulo na další den ráno, jsme si dokoupili zpáteční cestu lanovkou, protože nás už tlačil čas skrz přesun na Slovinsko.
No a tím začala naše dosti nepovedená slovinská část výletu.😂 Cesta na Slovinsko byla snad nekonečná. Teplota se po opuštění hor začala prudce zvedat a Tulák tou dobou ještě nedisponoval klimatizací, takže to bylo velmi náročné. Ale zvládli jsme to!
Kousek za hranicemi s Itálií stojí u silnice Gostilna Zelenci, tam jsme nechali zdarma auto a šli jsme kratičkou procházkou k malému roztomilému jezírku Zelenci, kde jsme byli do setmění.
Následně jsme jeli směr kemp Klin. Ještě že jsme jeli v noci, neumím si představit tu cestu absolvovat za normálního provozu, šílené serpentiny, stoupání a následné klesání. Místy jsme si mysleli, že to ani nevyjedeme, ale Tulák se nedal! No a při našem štěstí jsme v kempu zjistili, že mají plno. Na recepci nám řekli, ať teda autem zajedeme naproti za most a spíme tam (cenu tedy nebudu tentokrát vzhledem k nestandardní situaci hodnotit). Už ale nezmínili, že kdyby nás tam chytil ranger, platíme pokutu – to nám řekli až druhý den ráno, když jsme si šly pro čipy do sprch.😁
Den SEDMÝ: Velika korita, Šunikov, soča
Ráno jsme si daly po týdnu konečně teplou sprchu a udělaly ze sebe zase lidi. Sprcha vyšla za jednoho na 5€. Musím říct, že kemp je na krásném místě a je dobře vybavený.
Daly jsme psům postroje, papučky kvůli horkému asfaltu a Bonnyho tlapkám a šli jsme se podívat kousek od kempu na Velika Korita.
Po procházce jsme se šly i se psy naobědvat do restaurace v kempu. Mezitím se zatáhlo a začal vydatný slejvák i bouřka, tak jsme musely počkat, až to odejde. Paní servírka nám mezitím doporučila další procházku – tentokrát na opačnou stranu a to na vodopád Šunikov, kam jsme zamířili hned, jak přestalo pršet. Po cestě jsme potkali asi jen čtyři lidi, ale to bylo pravděpodobně tím, že bylo po dešti.
Následně jsme zamířili už do Tolminu. Auto jsme nechali za hřbitovem ještě jsme si zašli na večerní koupačku do Soče, která byla studenější víc, než jsem si myslela. Na malou plážku se šlo podél řeky lesem. Zpět jsme se vraceli zase až po tmě, díky čemuž jsme mohli v lese vidět obrovské množství světlušek, což bez debat patří mezi moje nejsilnější zážitky z tripu. Bylo to kouzelné!
No a jelikož jsme nechtěly hledat zase nějaký kemp, který by při našem štěstí byl zase plně obsazený, riskly jsme to a zůstaly jsme na noc zaparkované za hřbitovem, kde byl klid.
Den OSMÝ: jezero Bohinj, soutěska Vintgar
Ráno nás samozřejmě klepáním na okýnko vzbudil ranger, ale obešlo se to bez pokuty.🙈 Vylezly jsme ven a všimly si, že za námi stojí opodál ještě jedno auto s autostanem, které dostalo taky budíček. Tak jsme se rovnou pobalily a vyšly jsme se psy zase k Soči, tentokrát na jiné místo.
Potom už jsme zamířili směr Bohinjské jezero. Cesta tam byla zážitek. Úzká silnice – místy pomalu jako jednosměrka, domy v zatáčkách, serpentiny jedna za druhou a šílení řidiči.. To byla šílená kombinace a polovinu cesty jsme jely se staženými půlkami.
Popravdě se nám po té nekončící adrenalinové jízdě už nic nechtělo, tak jsme jen zaparkovaly, vykoupaly psy v jezeře, které jsme ani neměly chuť obejít a jelo se dál. Přitom to bylo tak krásné místo s nádhernou vodou. Dále bylo na seznamu jezero Bled, u kterého byly takové davy lidí, že se nám tam ani nechtělo stavět, tak jsme jely rovnou na Vintgar, abychom pak už mohly frčet domů.
Přijely jsme do vesnice Blejska Dobrava na placené parkoviště P4, odkud jsme se vydali ke vstupu do soutěsky Vintgar. Platilo se 10€ za osobu a 3€ za psa. Tím, že jsme šli později odpoledne, tam bylo celkem málo lidí a z toho jen dva měli s sebou psa. Vyhnout se jim bylo trošku v tom omezeném prostoru náročnější, ale vždy se to zvládlo.
Vintgar byl náš poslední bod na mapě, potom nás čekala už jen cesta zpět do Brna. Upřímně po těch Dolomitech nás Slovinsko moc neuchvátilo. Měly jsme asi i smůlu, že tam zrovna v ten čas bylo neskutečný množství lidí, což nám na dojmech moc nepřidalo. Příště bych to plánovala určitě jako dva separe výlety, anebo bych to prodloužila na dva týdny, abychom si mohly Slovinsko víc projít. A hlavně v menším časovém presu.
Nicméně bez všech fuckupů bysme neposbíraly nové zkušenosti a ošidily bychom se o spoustu zážitků, na které když vzpomínáme, klepeme se se smíchem na čelo.
Pokud plánujete podobnou cestu, určitě doporučuju si dát prvně Slovinsko a až pak Dolomity, protože tam vám spadne pusa na každém rohu a po několika dnech v ráji vám jiné destinace nebudou připadat tak atraktivní. Je potřeba si to dávkovat postupně.😁
Mrkněte na náš instagram @kristinakunclova, kde najdete další fotky z našich cest a nebojte se napsat, pokud vás zajímá něco konkrétního, co zde nebylo zmíněno. 🙂
Kristina Kunclová(http://kristinakunclova.com)